polarni zare
V severských zemích přináší pohled na noční oblohu nezapomenutelný zážitek v podobě polární záře. Mívají tvar zvlněného závěsu, náhlých vzplanutí, občas připomínají i oblouky. Nazelenalé a červené oblouky polární záře, často tvořené mnoha rovnoběžnými paprsky, se mohou táhnout po celé obloze, přičemž neustále zanikají a vznikají. Jindy se zas oblouky mohou pohybovat sem a tam, přemisťovat, zvětšovat se, nebo naopak zvolna mizet, jako by byly manipulovány "neviditelnou rukou". Mnoho lidí má polární záři za neobvyklý jev. Skutečně se v našich zeměpisných šířkách jedná o jev vzácný, ale v některých oblastech, např. v severských zemích Evropy, na Aljašce a ve velké části Kanady jsou polární záře jevem vcelku běžným. Polární záře během magnetosférických subbouří, a zvláště pak během magnetosférických bouří, mohou vytvořit nesmírně působivou podívanou, a tedy není divu, že se polární záře stala oblíbeným tématem většiny lidí, žijících v právě takových oblastech.
Jak byly polární záře vnímány dříve? - legendy
V Norsku byla polární záře vysvětlována tak, že zářící achvějící se oblouky na obloze představují most (Bifrost), přes který se přepravují bohové z Ráje na Zem. Jiná legenda zase hovoří o polární záři jako o nebeském tanci duší mrtvých děvčat. Finská mytologie se zmiňuje o řece (Rutja), vedoucí skrz oheň, která tvoří hranici mezi "královstvím" živých a mrtvých. Eskymácká legenda například vypráví o polární záři jako o fotbalovém zápase duchů, kteří místo míče používají mroží lebku. V jiných eskymáckých pověstech je polární záře chápána jako předzvěst dobrého počasí. Původní obyvatelé Austrálie v ní spatřovali jakési tance bohů. Polární záře ale také může stát za vznikem legend čínských a evropských draků.
Co to vlastně je polární záře?
Geomagnetické siločáry vedou energetické elektrony a protony z chvostu magnetosféry nebo z přechodové oblasti (magnetosférické obálky) do zemské atmosféry. Tyto nabité částice zde ztrácí svou energii při srážkách s částicemi neutrálními. Některé atomy a molekuly ve vysoké atmosféře mohou tak být excitovány na vyšší energetické hladiny, což, při jejich opětovném seskoku na hladiny nižší, vede ke vzniku světla projevujícího se jako polární záře.
Kde vznikají polární záře?
Převážná většina polárních září vzniká v oblastech aurorálních oválů. Aurorální ovály jsou oblasti vzdálené přibližně 20 úhlových stupňů od obou magnetických pólů Země, kde nejčastěji dochází k vysypávání energetických částic do atmosféry Země,a tím ke vzniku polárních září. Výjimky tvoří řídce se vyskytující polární záře, které probíhají přes geomagnetický pól, a, což je pro nás důležité, též polární záře vznikající v nižších zeměpisných šířkách. Polární záře na severní polokouli se latinsky nazývá "aurora borealis", na jižní polokouli pak "aurora australis". Typická výška ve které se tvoří nejvíce světla polární záře je zhruba 100 km. Často tradovaným omylem je tvrzení, že polární záře vznikají přímým pronikáním částic slunečního větru do atmosféry. Pouze vysypávání částic v poměrně malé oblasti na denní straně je přímo způsobeno částicemi slunečního větru obtékajícího magnetosféru Země. Denní světlo však zabraňuje pozorování slabých světelných efektů s tímto jevem spojených. Pozorovatelné polární záře vznikají na noční straně Země působením nabitých částic přicházejících z magnetosférického chvostu,a tak odrážejí dynamiku této, od Slunce odvrácené, oblasti magnetosféry Země (viz obrázek). Ta je s vlastnostmi slunečního větru propojena, nikoli však tak přímočarým způsobem, jak se občas můžeme dočíst v novinových článcích.